Jak mě v Plzni zavřeli…

Musím vám čestně říct, že jsem to nechtěl. A bránil jsem se. A zkoušel to na mě. Pořád a pořád. „Napiš mi to, prosím tě, nic ti to neudělá a mně to pomůže. Napiš. Jedu na svatbu. Přece tam nebudu strašit v tomhle zeleném. Prosím tě, napiš mi to…“ Já tomu rozumím, říkám si v duchu, ale je to podvod. Váhal jsem. Uvědomoval jsem si, co se všechno může stát. A nakonec jsem kapituloval, ale důrazně a přísně jsem mu řekl: „Ale nesmí ti to nikdo najít! Rozumíš!!! Nesmí to nikdo najít!!!“ „Rozumím. Jasně.“ A odešel. A večer jsem tomuto vojákovi základní služby, který jel na svatbu, předal malý lísteček: „Na základě předpisu č. … povoluji nošení civilního oděvu po čas řádné dovolené. Náčelník štábu divize.“ A připojil jsem jeho podpis. Vlastní rukou… No, nesmí to nikdo najít. To by bylo obrovský průšvih. I když se tady děly různé a horší věci…

A jak už to v mém životě bývá, to, co nejmíň chci, to dostanu. A uběhlo několik dní. Já jsem na potvrzení skoro už zapomněl. Přijel jsem ze štábu divize do kasáren. A když přicházím na svoji velitelskou rotu, vidím přede dveřmi velitele roty. Stál tam jako socha. Hrozivá socha. Procedil mezi zuby: „Konečně tě mám…“ A začal přede mnou mávat oním papírkem. Pochopil jsem. „Tak nasedej! Jedeme na velitelství!“ Po cestě jsem mlčel a přemýšlel. Vůbec jsem nechápal, že někomu stojí za to prošacovat vojáka, který jede na svatbu. A nakonec mu najít tento papírek v zadní kapsičce zelených trenýrek. Pak čekat na rotě, tedy po své práci, než se vrátím… Zastavili jsme. Vstupujeme do dveří. Áá… Dneska má zrovna dozorčího důstojníka náčelník štábu. Tak to bude rychlé. Soudruh nadporučík se postavil do pozoru. Soudruhu podplukovníku, nadporučík… Pak vítězoslavně dal papírek svému nadřízenému: „Podívejte se.“ A soudruh podplukovník čte nahlas: „Na základě předpisu číslo… povoluji nošení civilního oděvu po čas řádné dovolené. Náčelník štábu divize… podpis. – No, a není na tom něco v pořádku?“ – Není, soudruhu podplukovníku! – A co na tom není v pořádku? – To jste napsal vy! (Hujer jeden) – A kdo to tedy psal? – Tady vojín… – To jste psal vy?“ – Přikývl jsem. Nemělo smysl zapírat.

Chvíli se na mě díval. A pak řekl: „No, je vidět, že jste se na té vojně něco naučil… To ale musíme řešit v kanceláři.“ Vystoupali jsme do kanceláře. Soudruh podplukovník si sedl za svůj obrovský stůl. „Tak… Co mu navrhujete soudruhu nadporučíku? – Prokurátora!“ – V té době dostat prokurátora znamenalo, že trest nebude pod šest měsíců. Raději nedomýšlet. – „No. Tak to je vážné. Víte co? Odejděte. Vy ne… vy, soudruhu nadporučíku.“ A pak ten starý voják začal ke mně mluvit: „Já vás tady ale potřebuji. Vy mi píšete divizní rozkazy. Vy jste jediný, který máte prověrku! Podívejte… Je to blbost, co jste udělal! Už to nikdy nedělejte. Já vás musím nechat zavřít… Ale, hned nato vydám rozkaz k vašemu propuštění! Protože já vás potřebuji! A zatím jsem s vaší prací spokojen… Taková blbost. Můžete jít!“ Šla z něho hrůza. Byl jsem zmatený, před chvílí prokurátor a teď… rozumný chlap. – „Soudruhu podplukovníku dovolte mi odejít.“ – „Jděte.“

A skutečně druhý den ráno byl na nástupu vyhlášen rozkaz. Já jsem si sbalil spacák a šel do vězení. Vězení v Plzni mělo „velmi dobrou“ pověst. Zvlášť Bory, ale i Slovany. Byl jsem přidělen k vězni, který nedělal nic jiného, než nadával. Až ho propustí, že se pomstí. „Zabijem ho! Zabijem ho!“ Už jsem to nemohl poslouchat, tak jsem zabouchal na pancéřové dveře a poprosil o samotku. „Samotka je za trest,“ houkl dozorce. Tak jsem poprosil, jestli bych mohl na samotku třeba za trest. A tak mě přesunuli. Místnost 2krát 4 metry. Počmáraný stolek, židle, dvě prkenné lavice sklopené ke stěně, na kterých se spalo. Pancéřové dveře s malým okýnkem. Studená podlaha a šero. Několik dní jsem neviděl slunce. Na stolku byly vyryty čárky – počty dnů ve vězení – a ty byly přeškrtnuty. Tak jsem udělal nehtem jednu čárku. A hned jsem ji škrtnul. Jednou se vyspím a zítra budu svobodný. Ale jak už jsem psal, většinou dostanu to, co nejmíň chci. Nebo vůbec nechci…

Nikdo pro mě nepřicházel. Nikdo mě nepropustil. Zůstal jsem tam celých 10 dnů. Až později jsem se dozvěděl, že rozkaz sice vyšel, ale vzhledem k tomu, že nebyl vyhlášen na nástupu, nenabyl platnosti. Zůstal u Hujera v sejfu! A já ve vězení. Nu což. Zpětně dobrá zkušenost. Jen jsem v té chvíli nevěděl, na čem jsem. Noci byly snad ještě horší než dny. Přes den bylo v cele šero. Nebo jsme chodili na různé práce. Tam nás hlídali vojáci s ostrými. Trochu jsem se bál, ale nějak ten den přešel. Noci byly horší. Přes den v té vápnem vybílené místnosti bylo trochu šero a taky chladno. Ale v noci se rozsvítila silná žárovka. Byla nade dveřmi chráněna skleněnou baňkou a drátěnou mřížkou. A bylo tam tolik světla, že se vůbec nedalo spát. Spalo se na prkenné posteli ve spacáku – pro mě krátkém. Takže hlavu jsem měl pořád venku. Všechny šňůrky, provázky, opasek jsme museli odevzdat, abychom si něco neudělali.

Když už jsem druhou noc nemohl pořádně spát, tak jsem to prostě nevydržel. Sundal jsem jediné oblečení, které jsem měl. A to byly zelené trenýrky. Dal jsem je na tu drátěnou mřížku, která byla v dostatečné vzdálenosti od baňky. Tak aby to nechytlo. Přece jen to byly moje jediné trenýrky. Vzniklo takové příjemné stínítko. Konečně jsem usnul. A v tom nejhezčím snu… Bušení. Řev. Otevřely se dveře dokořán. Velmi rychle jsem přestal snít a vzpomínám, co mám dělat… Hlášení! Co se to říká? Ne… napřed do pozoru… ve spacáku to nejde. Rychle ze spacáku… Ty, jo, kde mám trenky… Jo kvůli tomu řve… A tak jak jsem byl, jsem dával hlášení. Soudruhu… vojín… cela číslo… počet vězňů – jeden. A on řval, co to má znamenat? A výsledek toho všeho bylo, že jsem přišel o své stínítko a naštval dozorce.

Mohl bych ještě hodně psát. O tom, jak se k nám vězňům chovaly ženy vojáků z povolání. Jako k póvlu, který nestojí ani za pohled. O tom, jak jsem se bál, že nějakému bachaři, který nás hlídá, rupne v hlavě a vystřelí. Taky jsem se bál, když mi na velmi ranní rozcvičce, pouze v trenýrkách a kanadách, dal někdo cigaretu. A přitom já vůbec nekouřím. Ale pochopil jsem, že je to nabídka k přátelství. Ale také že to je velké riziko. Protože u koho našli jen vypálenou sirku, dostal 3 dny navíc. Už ani nevím, jak jsem se cigarety zbavil. Vzpomínám, jak jsem si vyžádal, že chci jít na toaletu, a tam mi přes okýnko kluci z roty podali malou tužku a smotaný papír. A já jsem si dělal poznámky. Z toho, co tam prožívám. A pak jsem to sroloval a zasunul zespodu do nohy židličky. A taky jsem si zpíval. Možná víc v duchu. Ocitl jsem se zase zpátky na mé rodné Moravě. A vytvořil jsem si nádherný svět ze vzpomínek na to hezké. V tom nevlídném a studeném, co mě obklopovalo. A v té bublině mi bylo dobře… A časem jsem zjistil, že ne všichni, kteří tam se mnou seděli, byli nějací vyvrhelové. Byl tam kluk, který utekl z kasáren na Portu, za svobodou. Chytli ho. Byl tam doktor filozofie, jemný člověk, taky kvůli nějaké hlouposti. Myslím, že tam vznikla krásná přátelství. A uvědomil jsem si, jak rychle se můžeme ocitnout na odvrácené straně společnosti. A uvědomil jsem si, že vnitřní svobodu mi nemůžou vzít. Ani těmi vnějšími mřížemi. A pancéřovými dveřmi. Dobrá škola.

Pak jsem byl propuštěn. Místo povýšení z vojína na svobodníka jsem ukončil svoji základní vojenskou službu zase s vojínem. A pak naše vojenská povinnost skončila a mí vrstevníci, s kterými jsem v Plzni sloužil celý rok, odjeli. A já jsem musel dotáhnout měsíc a pak nasluhovat těch deset dní. No a zjistil jsem, že jsem tam jaksi přebytečný. Uniformu jsem odevzdal s ostatními. Byl jsem na rotě, ale z těch mladých se stali staří. A těm přišli ti mladí. Mí kamarádi už byli všichni pryč. A pak jsem jel sám tím vlakem z Plzně až domů na Moravu. A nekřičel jsem na každé zastávce zcela opilý alkoholem i svobodou – C I V I L. Přemýšlel jsem v duchu Černých baronů – aké absurdné to bolo…

Dneska díky této zkušenosti začínám rozumět těm, kteří jsou na konci života a kterým odešli vrstevníci nebo mnozí z rodiny. A mnohdy se tady cítí také jako přebyteční. A říkají mi, že už vlastně nikoho nemají. A rozumím jim. Taky jsem si tak připadal. A čím dál víc si uvědomuji, jak velkou hodnotu má svoboda! A jak lehce o ni přicházíme. A nejenom ta vnější. Politická, náboženská a ekonomická, mediální… Ale i ta vnitřní. Na kom a na čem všem jsme nezdravě závislí. Ať jsou to lidé, věci, zážitky, tradice, zlozvyky, pověry… A myslím, že neustále potřebujeme být vysvobozováni. Je to zápas o tu vnější i vnitřní svobodu. Je to zápas. A jsem vděčný Pánu Bohu, že jsem dospěl k poznání, že skutečně svobodný mohu být jenom v Něm. Protože „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ (Jan 8:36). Jak dlouho jsem tomu nerozuměl.

PS: A při vzpomínce na mé krátké vězení na Slovanech v Plzni vás chci srdečně pozvat do písecké knihovny 14. března v 17 hodin na moderované setkání s vězeňským kaplanem v naší nejstarší a nejpřísněji střežené věznici ve Valdicích. Se zástupcem hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky Pavlem Zvolánkem, který se věnuje doživotně odsouzeným. A ti tam určitě nesedí za to, že napsali vojákovi potvrzení o povolení nošení civilního oděvu po čas řádné dovolené.

Rosťa Homola