Carlos

Jdeme dolů tou hlavní třídou Santa Marie. Vede až molu, kde rybáři prodávají své ryby. Tady se jedí ryby a rýže. Téměř každý den. Je to chudá země. Jen tento malý ostrůvek Sal v Atlantickém oceánu má více než 80 slamů. A v nich je spoustu dětí. Hodně dětí. Věkový průměr na ostrově je pod dvacet let, právě kvůli této drobotině. A jsou umyté, učesané, zdravé a… šťastné. Na rozdíl někdy od nás. Některé slamy jsou podporovány samosprávou, některé ne. Těmto pak něco přidají turisté, když sem náhodou zavítají. Něco málo z našeho nadbytku jsme jim dali do misek, paní učitelka to pak spravedlivě rozděluje. A nakoukli jsme do třídy. Zrovna měli oběd – kousek ryby a rýži. Nemají elektřinu, ani ve škole, ani doma. Svítí si svíčkou a myslím, že její svit dostatečně ozáří celé to malé obydlí. Ráno si vezmou školní uniformu a jdou do školy, vrátí se před polednem, než začne největší horko, a když teplota zase klesne, vrací se do školy. Prožijí život na pustém ostrově, který produkuje jen kamennou drť a sůl a dobrou imunitu jejich obyvatel. Všechno ostatní dováží. A něco málo si vypěstují.

Kapverďané žijí z turismu. Jsou to potomci bývalých portugalských otrokářů a afrických otroků. Jsou jiní než ostatní Afričané. Jsou krásně snědí, ale mají evropské rysy. Pro mě jsou to snědí Evropané. Většinově jsou křesťané. Jsou laskaví a milí. Pracují v turistických resortech, někteří jsou zahradníci či dopravci, jiní pracují ve správě, někteří u policie a ochranek… ve vězení měli v době mého pobytu asi 6 lidí… Míjíme obchůdky… když najednou za sebou slyšíme: „Hello, Murdeira Village,“ – usmívá se na nás vysoký snědý kluk. A dává se s námi do rozhovoru. „Jak se vám daří? Znám vás z resortu. Dělám tam u security.“ Aha… „Ty jsi místní?“ – „Ano. Tady v Santa Marii jsem se narodil. Ukážu vám to tady…“ Vrací se a jde s námi. A rozpovídá se. „Můj táta je rybář. Celý život chytá ryby a tady na mole je prodává. Máma vyrábí dárkové předměty a prodává to na tržišti. Já mám dvě děti, ale svatba ještě nebyla. Je to drahá záležitost.“ Aha… „Tady,“ a ukáže na obchůdek, „prodává jedna žena z Česka.“ – „Jakou má pověst?“ – „Velmi dobrou, lidi ji mají rádi. Je tady s dcerou. A tady se jde k tomu známému molu. A tady když půjdeme dál je škola, kde jsem studoval. Tady jsem se učil anglicky.“ – „Poděkuj učiteli, jde ti to líp, než mě…“ „A tady ta budova je sirotčinec. Nahoře děti spí a dole mají školu. Děti bez mámy a bez táty.“ – „Jo, rozumím – co je sirotčinec.“ – „Moje máma prodává dárkové předměty a část z utržených peněz – eskudos, jde právě na sirotčinec.“ – „Máme rádi místní lidi…“ pomyslím si. – „Ještě vám ukážu, kde máma prodává.“

A odbočili jsme z hlavní ulice do něčeho podobného, jako je u nás vietnamská tržnice – spleť uliček a vystaveného zboží. Tady byl klid a téměř nikdo tu nebyl. Jen vystavené zboží. Přišli jsme k jednomu stánku. Carlos vzal odněkud tři řetízky na krk z navlečených korálků a uprostřed něco jako miniaturní krunýř želvy, nebo kávové zrno. Nevím. A postupně nám to všem dává na krk. Byli jsme trochu překvapeni. To se přece jen tak nedává. Nic není zadarmo… „Pokud byste chtěli podpořit sirotčinec můžete si něco vybrat…?“ Aha… A mí známí, že rádi, že stejně chtěli koupit nějaké dárky pro rodinu, a pokud to ještě podpoří místní a navíc sirotčinec, tak to dává smysl. Já jsem trochu znejistěl… Vybírali oni… Vybíral jsem i já… Šátek pro dceru… Toto dřevěné propojení dvou lidí, držících se za ruce a vytvářející osmičku, jako věčný vztah… To je pěkné a má to nápad… Kolik to stojí? „Podobně jako jinde na krámcích,“ řekli mí známí. Aha… Já jsem tolik peněz s sebou neměl, a ještě jsem si chtěl něco nechat pro strýčka Příhodu. Tak jsem vybrané předměty zase vracel s tím, že tolik teď nemohu zaplatit… Poděkoval jsem a vrátil zpátky na místo. – „Počkej,“ řekl mi. A představte si, slevil mi témeř o čtvrtinu! Ale já nemám ani tolik… No problem… No stres… Tomorrow. Jako, že ti to můžu zaplatit až zítra? Yes. No stres.

Zaplatil jsem jen asi pětinu ceny, mí přátelé taky nějakou část, rozloučili jsme se, že se zítra ve 14:45 uvidíme a srovnáme to. To je vstřícné gesto. Odcházeli jsme s dárky v batohu a s trochu divným pocitem – na tu jednu z nejhezčích pláží… Kdo to je? Je místní? Pak je všechno v pořádku. Nebo přijel z Afriky, většinou ze Senegalu a není ten, za koho se vydává? Ale věřil nám… nejen, že slevil, ale vzal si zlomek ceny a věří, že se zítra uvidíme… Nemuseli jsme se vrátit vůbec… Byla tam důvěra. Nebo je to hra? A s tímto otazníkem jsme se vrátili a usínali. Druhý den odpoledne jsme znovu jeli do Santa Marie. Stál na zastávce a usmíval se. Hello, Murdeira Village a přistoupil k nám. Dali jsme mu peníze a on řekl jen jedno důležité slovo: „Correct.“ V pořádku. Podali jsme si ruce, rozloučili se – a šli na tu jednu z nejhezčích pláží…

A mě to nedalo… Ráno jsem zašel za šéfem ochranky našeho resortu. „Anizio, znáš Carlose?“ – „Neznám.“ – „Neznáš? Měl by pracovat pod tebou, tady v resortu.“ – „Nepracuje.“ – „Říkal, že bydlí v Santa Marii?“ – „V Santa Marii od nás nikdo nebydlí.“ Aha… To byl ještě větší brouk… Děkuji. Když jsem se vracel z večeře zastavil jsem se u mohutného černocha s nápisem „security“ na uniformě, který pravidelně sedí na zídce plotu u našich apartmánů. Vždycky se pozdravíme. On se zeptá, jestli je všechno v pořádku a já mu pokývnu, poděkuji za ochranu a popřeji dobrou službu. Ale dneska se ho ptám, jestli zná Carlose. „Kolegu?“ – „Neznám.“ – „Bydlí v Santa Marii.“– „Od nás tam nikdo nebydlí.“ A začíná mi to pomalu zapadat… „No, já jsem potkal „kolegu“ Carlose v Santa Marii, že tady zabezpečuje ochranu…“ „Já znám, kdo je Carlos, on se tak ale nejmenuje! Je ze Senegalu!“ – „Takže je lhář? Liar.“ – „Yes.“

A ještě jsem to neměl všechno, ale něco už svítalo. Jak nás mohl poznat, že jsme s Murdeira Village. No jo! Vždyť máme na ruce náramek z hotelu na polopenzi. A na tom je všechno. Takže z rezortu nás nezná, u bezpečnostní služby nepracuje, místní není, v Santa Marii se nenarodil, táta možná rybář bude, ale úplně někde jinde a na molu ryby neprodává, mámu jsme vlastně na tržnici vůbec neviděli, takže ji tu možná ani nemá a bude někde s tátou a dalšími sourozenci v Senegalu. Je vyšší než ostatní domorodci. Jestli utržené peníze půjdou na místní sirotčinec, o tom pochybuji, ale nevím. A navíc domorodci nesmlouvají, ti mají pevně stanovené ceny. Natahují ceny, smlouvají a pak zlevňují – ti cizí. Zřejmě si všechno vymyslel a my jsme mu to snědli i s tátovým navijákem. Lira, lira, lira – Lhář, lhář, lhář. Jak já je nesnáším. Kdyby to řekl po pravdě, tak bych u něj i nakoupil. Trochu možná rozumím, v jaké situaci asi je a jaké je to pokušení, když přijde bílý cizinec. Možná to mají někteří hluboce v sobě, někteří se to musí učit. Všichni to tam asi nějak dělají, možná je to pro něco jako sport, hra, soutěž, kdo z koho. A pak doma se pyšní se svou kořistí. A dostanou pochvalu. A jsou na to hrdí. A příště budou ještě lepší. A mladší sourozenci by jednou chtěli být jako jejich starší brácha. Tak se to učí taky. Ale doma přece nelžou? Musí přece rozlišovat. Tady před mámou a tátou se lhát nesmí a tady jsou pohádky Tisíce a jedné noci bez omezení… Neomlouvám je. Lež je vždycky lží a zůstane lží.

A to je jeden „Carlos“, jehož pravé senegalské jméno ani neznám. Kolik je v Santa Marii takových „Carlosů“ ze Senegalu? Když jdete večer už potmě na autobus, všude na rozích ulic svítí bílé oči. A kolik jich je na všech deseti kapverdských ostrovech? A to je úplné nic uprostřed vln obrovského Atlantiku. Kolik jich je v Senegalu, v celé Africe? Kolik jich je na všech kontinentech a po celé zemi? A to je tento náctiletý tmavý „Carlos“ proti bílým a jinak zbarveným „Carlosům“ velmi malá, téměř nevinná rybička. No, kdyby se spojili „Carlosové“ všech zemí světa, bude jich – těch malých rybiček, středních i těch velryb – asi plný oceán, plná země. A tak si říkám, uprostřed jakého světa my vlastně žijeme. Jak vysoká je ta věž jako lež? A platí, že lež má krátké nohy? Platí! A platí, že i každá věž stavěná na lži padne? Platí! Je to otázka času. Není to vždy otázka lidské spravedlnosti. Ale té Boží určitě. A platí i to, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní nakonec spadne. Platí! Apoštol Jan to už viděl!

„Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha (nechali si Boží láskou a milostí proměnit svůj charakter), a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.“ (Zj 22,12-15) Je mi vás velice líto, „Carlosové“ celého světa! Ale je tu pořád šance. Dokud žijeme! Protože na obnovené zemi, na kterou se už velice těším, nebude už ani jediný Liar – Lhář. Úžasné místo! A to je výzva i pro mě a pro Tebe :-).

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek