Dlouhověkost z Edenu

Je to víc jak deset let zpátky. Ti bohatší letěli letadlem z Prahy do Kyjeva a z Kyjeva pak autobusem. Ti míň movití jeli z pražské Florence busem taky do Kyjeva a pak jiným autobusem až do cílového místa. A ti dobrodružnější jeli auty po vlastní ose. Byli jsme se ženou ve třetí skupině. První noc jsme ještě přenocovali v Liptovském Mikuláši, pak jsme dojeli na hranici s Ukrajinou a já jsem začal objevovat to po čem jsem od už dětství tak dlouho snil – Zakarpatskou Ukrajinu. Užhorod, Mukačevo, krásné a nedotčené hory, lidi, kteří žijí v jejich údolích, kraj Nikoly Šuhaje Loupežníka, Ivana Olbrachta. Měl jsem pocit, že jsem se vrátil o 100 let zpátky, a nemohu říct, že by mi to vadilo.

Další noc jsme přespali u Lvova v bývalém pionýrském táboře. Ten tábor byl socialisticky obrovský. Nasnídali jsme se, rozloučili a vyrazili dál na východ. Uvědomil jsem si, jak je Ukrajina obrovská země. Krásná země. Panenská země. Černozemě. (Je mi smutno, kde je dnes a bude zítra). Náš cíl byl až ve Vinické oblasti. Sanatorium přírodní medicíny Our Home v Obihodech. Nádherně a srdečně nás tam přivítali. My jsme se zpočátku jen usmívali a pak velmi snaživě lovili v hlubinách paměti alespoň nějaká ruská slovíčka. Ale ten rybníček se zásobou ruských slovíček byl téměř vypuštěný, pokud jsme vůbec něco chytli, tak jednoduchá slůvka typu „brusle“ nebo „prázdniny“. Základní škola, ještě prvního stupně. Když jsme je použili při popisu toho, jaká byla cesta, jak jsme „priechali avtamabilom“, tak to muselo znít dost komicky. Ale měli nás rádi… A tak po té dlouhé cestě, po přivítání a večeři jsme šli spát. A já si říkal: „Tak, a jsme konečně tady.“

A kde vlastně začal ten nápad?… Možná, že jsem špatně doskočil při volejbale, protože pak mě to koleno začalo fakt bolet. Zkoušel jsem nezatěžovat, zkoušel jsem lékaře, zkoušel jsem léky, přestal jsem hrát, ale to koleno bolelo, i v mírné zátěži… A pak jsem viděl video. Ukrajinská lékařka Anna Slepenčuk přijela na Moravu a tam prezentovala, jako ředitelka, Sanatorium přírodní léčby právě v Obihodech. A mě to tenkrát nadchlo a říkal jsem si: „Zkus to, zkus to!“ A teď jsem tady. Jsem zvědavý a zkouším to… A ráno nás budila příjemná hudba a dopoledne byla vstupní lékařská prohlídka. Předal jsem lékařské zprávy. Paní doktorka pozorně přečetla. Pak se podívala na mě a na koleno… Něco jsme povídali přes tlumočníka… Něco napsala… „Co tam máte dál?“ Varixy… a ukážu na pravou nohu. Po operaci. Přikývnu. Oteklý kotník… Zase něco psala… A pak dopsala a já jsem byl strašně zvědavý.

Zatím jsem byl nadšený. Nejenom to příjemné spaní v těch velkých rustikálních postelích, ale i to probuzení. A pak velice příjemná rozcvička venku, sprcha a pak snídaně. Na každém stolu bylo něco jako solničky, ale nebyla v tom sůl, v jedné byla kurkuma a v druhé mleté lněné semínko. Dopoledne byly procedury. Šel jsem na tu svou první. S kolenem. Do gázy dal terapeut kašovitou směs mletého zázvoru, lněného semínka a kostivalu. Nanesl na gázu, přeložil, zalepil okraje, aby ta kaše nevytekla. Přiložil na koleno a obinadlem obvázal. Tři hodiny jsem to měl nosit a pak to sundat. Zázvor to koleno prohřál a léčivé látky z kostivalu a lněného semínka pak působili na mé koleno. A tak to bylo myslím obden. A šli jsme se pak projít. Já jsem měl obvázané pravé koleno a můj kamarád zase levé. A procházeli jsme skrz ty březové háje, které byly kolem sanatoria, a přišli až k úchvatné velké řece a seděli jsme na těch vysokých březích a sledovali z té výšky, jak na protilehlé straně bylo několik jednoduchých stanů. A někdo tam chytal ryby a děti se tam hráli a někdo tam skládal malý stoleček a možná, že tam tito lidé takto tráví celou svou dovolenou. A mně se to moc líbilo. A když jsme se vrátili, tak jsme měli malý kurz zdravého vaření. Připravovali před námi v malém to, co budeme mít pak ve velkém na oběd. A je dobře, že to bylo těsně před obědem… A ten byl taky skvělý. Zvykali jsme si na nové chutě, na nové barvy, na pestrost, ale i lehkost a sytost místních jídel. Pak byl klid a po něm cvičení na záda, nebo dokonce práce na zahradě. Oni si všechno pěstovali sami. Soběstačnost. Úžasné. Před, řekl bych, lehkou večeří byla vždy ještě krátká prezentace o tom, jak předcházet jednotlivým civilizačním onemocněním. Lékaři i terapeuti byly štíhlí, hbití, přátelští…

Další ráno zase hudba, rozcvička, ale ještě před ní nás čekal čaj, speciálně pro každého na jeho diagnózu – ten můj hrníček byl podepsaný – Rastislav. To bylo příjemné, seděli jsme a srkali každý svůj čaj. A pak rozcvička, snídaně a po každém jídle „pragulka“ kratší, nebo delší procházka. A když jsem se vrátil měl jsem zase proceduru. Můj nateklý kotník. Lehl jsem si a musím to říct. Tak jako při první proceduře, tak i teď se mě terapeut zeptal a když jsem kývl, že ano, tak složil své ruce, nebo se mě dotkl pak sklonil hlavu a modlil se. Modlil se v ukrajinštině, ale něco jsem rozuměl. Modlil se za mě, za sebe, za Boží moudrost, vedení i moc k uzdravení. Vložil vše do Boží vůle. A pak už to byl koncert, kdy mi přikládal teplé zábaly asi na pět minut a pak studený na 30 sekund a zopakoval to asi pětkrát. Pak vytřel kotník tím studeným mokrým ručníkem a pak suchým a byl hotov. Když jsem se ho lámaně ptal, jako to celé funguje, to, co a jak tady dělají. Tak jsem pochopil, že říkal: „Ten nejlepší lékař je váš imunitní systém. To je váš nejlepší lékař! A my jej pouze jednoduchými přírodními prostředky stimulujeme, aby konal svou práci ve vašem těle. Všechno bez vedlejších účinků.“

Nejsem lékař, ale zní mi to logicky. Jen jsme na ty jednoduché přírodní prostředky někteří pozapomněli… A bylo toho všeho mnohem víc, co jsme v tom nádherném prostředí uprostřed vinic a květin a polí a hájů zažili. Deset dní uteklo velice rychle. Kotník mi splaskl po několika procedurách a koleno mě už těch deset let nebolí. Nebolí!! Nerozumím tomu, ale to je moje zkušenost…

Když jsme se vraceli, tak jsme si říkali, že by bylo dobré něco podobného udělat i u nás. A Roman s tou myšlenkou žil už dlouhá léta. A také ji dotáhl. Nejen, že vytvořil tým. Nejen, že ho proškolil učiteli a terapeuty z Obihod. Nejen, že sehnal pozemky a starý penzion, který přebudoval v krásné čisté sanatorium s novými kójemi pro masáže a procedury, s jídelnou, kde na stolech je kurkuma a mleté lněné semínko, s tělocvičnou, s velkým stolem, kde jsou ukázky zdravého vaření, s učebnou s krbem a zahradami a pozemky, kde si pěstují, co potřebují. Ten jeho sen se stal skutečností. A když jsem byl v Lipníku v Epicentru zdraví Eden naposled, seděl jsem v učebně a v krbu hořel oheň, bylo mi dobře, zadíval jsem se na nový obraz, který jsem tam ještě neviděl. A na tom obraze bylo napsáno – Vypracováno na základě studií nejdéle žijících populací světa (Modré zóny) a studie Bellock-Brelow – 23 faktorů pro dlouhověkost a tam jsem si říkal, že bychom si těch 23 faktorů mohli pěkně popořádku v Píseckém světě probrat. Tak se těším na příště.

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek