Koho vidíš v zrcadle?

Blíží se Velikonoce. A k nim patří příběh. Velký příběh. Svým přesahem a důsledky naprosto výjimečný a neopakovatelný. Příběh Boží lásky k nám, která jde až za smrt. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16) Pro nás, spíše na sebe zaměřené lidi, nepochopitelný. A v tomto Velkém příběhu Boží lásky, která se obětuje za člověka, jsou skryty všechny ostatní příběhy obětující se lásky ve prospěch druhého. Každá oběť, ta velká i ta sebenepatrnější. A těch příběhů jsou stovky, tisíce, desetitisíce… Ale já vám dnes budu vyprávět jen jeden. Příběh, který se objevil v kázání jednoho starého kazatele. Ten kazatel se jmenoval Emilio Knechtle a dnes už nežije, ale tento skutečný příběh je stále silný a stále živý. Pro někoho bude zrcadlem vlastního sobectví, pro druhého možná inspirací, že láska vydrží, že láska věří, že láska má naději a že láska vytrvá.

Tento příběh se odehrál na Tchaj-wanu v jedné rodině, která ještě zachovávala zvyky a tradice starých čínských rodin. Podle těchto zvyků vybírají svému synovi manželku rodiče. Mládenec před svatbou nesmí dívku vůbec vidět. Jednoho dne přišel otec domů a říká svému synovi: „Našli jsme ti dívku. Je milá a má dobrý charakter. Za tři měsíce bude svatba.“

Syn se už nemohl dočkat dne své svatby. Když ten den nadešel, donesli na nosítkách do místnosti nevěstu a ženich směl poprvé přistoupit a malou paličkou odhrnout červenou záclonku, aby se na ni podíval… Mladý muž se strašně vylekal. Tvář, kterou uviděl, byla celá zjizvená po neštovicích. Nos byl celý znetvořený, oči opuchlé – hrozný pohled. Vběhl do pokoje své matky a celou noc tam proplakal. Matka se ho snažila utěšit. Říkala: „Tvoje manželka má milou povahu.“ – „Neeé, já ji nechci! Já chci pěknou, krásnou manželku! S touhle žít nemůžu!“ – „Synu můj, už jsi jednou ženatý a ona je teď tvojí manželkou, smiř se se svým osu dem.“ – „Ne, já nemůžu!“ zvolal a vyběhl zadními dveřmi. Odešel studovat a celých šest měsíců se doma vůbec neukázal.

Po šesti měsících ho otec přivedl zpět. Syn vešel a viděl, jak jeho manželka umývá nádobí. Pousmála se na něho a znovu sklonila hlavu a pracovala dál. Přešel okolo ní, aniž by jí věnoval byť jen jediný pohled. Vešel rovnou do pokoje své matky, Ta mu řekla: „To je neslýchané, jak se chováš ke své ženě. To musí žít jako vdova, i když je tvou manželkou? Uplynulých šest měsíců usilovně pracovala ve mlýně a se mnou v domácnosti. Pracovala dokonce i v noci. Ani slovíčkem si nepostěžovala. Neviděla jsem ani jedinou slzu. Ale vím, že ve svém srdci pláče nad tebou. Slituj se nad ní.“ Syn ji řekl: „Dobře tedy. Budu s ní v jedné ložnici.“

A tak se stalo, že se jim po určité době narodilo děvčátko. Onen muž však se svojí ženou nikdy nikam nešel, protože se za ni styděl. Nikdy nepřivedl domů žádné přátele, protože nechtěl, aby ji kdokoli viděl. Přál si, aby zemřela, aby už byla mrtvá.

Když bylo jejich dcerce 12 let, lékař zjistil, že muž trpí velmi vážným očním onemocněním. Na pravé oko už byl slepý a teď měl oslepnout i na to druhé. Své manželce tehdy řekl, co mu lékař oznámil – že oslepne. Měl zánět rohovky. Případná operace, při které by musela být nahrazena jeho rohovka rohovkou jiného člověka, by stála 500 dolarů. Lékař ale řekl, že na operaci s tímto onemocněním čeká asi 50 lidí. Ale tolik dárců rohovek se sotva podaří najít. Manželka mu řekla: „Já nechci, abys byl slepý. Pletla jsem po večerech košíky a něco jsem si našetřila.“ Odběhla a donesla mu 500 dolarů, které by stála operace. „Prosím tě, vezmi si ty peníze a dej se operovat.“ – „To nemá žádnou cenu. I tak bych musel čekat moc dlouho na dárce rohovky.“ Asi za týden volali z nemocnice: „Přijďte okamžitě! Jistý muž zemřel při autohavárii a krátce před svou smrti daroval svou rohovku žijícímu člověku. Ráno začneme s operací.“ Když se potom po operaci vzbudil s obvazem na očích, lékař se ho zeptal: „Vidíte něco?“ – „Ano, vidím světlo.“ – Lékař říká: „To je výborné, je to lampa. Operace se podařila. Za tři týdny půjdete domů.“

Když přišla otce navštívit dvanáctiletá dcera, řekla: „Maminka je taková šťastná, že opět vidíš. Mohla by tě v nemocnici navštívit?“ – „Ne! Za žádnou cenu ji tady nechci vidět! Přijď jen ty sama.“ Za tři týdny vezla dcera otce objednaným taxíkem domů. Cestou jí otec říká: „Za několik dní bych chtěl navštívit hrob toho člověka, který mi daroval svoji rohovku.“ Dcera neřekla ani slovo. Když potom vešli do domu, po chvíli vyšla jeho manželka z kuchyně a přinesla večeři. Usmála se a řekla: „To je dobře, že už jsi doma.“ Muž stál v rozpacích, ale potom odvětil: „Děkuji ti za těch 500 dolarů, které jsi mi dala na tu operaci.“ Manželka se odvrátila a dala se do pláče: „Přece jen jsem nežila zbytečně. Vždyť ty jsi mi poprvé za něco poděkoval.“ Manžel si uvědomil, že za uplynulých 13 let své ženě ještě nikdy za nic nepoděkoval. Vtom začala dcera hlasitě vzlykat: „Maminko, ty mu musíš říct pravdu. Vždyť on neví, že jsi mu dala svoji rohovku!“

Muž se v té chvíli nemohl překvapením ani vzpamatovat. Přiskočil ke své ženě, vzal její hlavu do svých dlaní, zadíval se jí do očí a uviděl, že jí v jednom oku chybí rohovka. Zatřásl s ní a řekl: „Co jsi to udělala? Proč jsi to udělala?“ A znovu opakoval: „Proč jsi mi dala svoji vlastní rohovku?“ Žena potichu odpověděla: „Protože jsi můj manžel.“ A položila hlavu na jeho rameno. Přitiskl si ji pevně k srdci a zašeptal: „Ty můj Zlatý kvítku.“ Poprvé v životě ji takto oslovil jejím vlastním jménem Zlatý kvítek. Potom padl na kolena a v slzách klečel u jejích nohou….

Toto je Boží Láska! Láska, která k nám přichází z kříže. To je láska, která všechno podstoupí pro ty, kteří ji nenávidí. Kristus nezemřel na kříži jen za přátele, ale i za nepřátele. A takovou lásku máme mít i my.

Píseň Boží lásky zní: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1K 13,4-8)

Když vydržíte u zrcadla a ucítíte slzy na své tváři, myslím, že můžete prožít požehnané Velikonoce. Přeji vám všem požehnané Velikonoce.

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek