Na charakteru záleží…

Prázdniny a dovolené jsou v plném proudu. Rodiče odpočívají a nabírají sil. Učitelé odpočívají a nabírají sil a také děti a studenti odpočívají a nabírají sil. A to je dobře, ale život se nezastavil. A i přes prázdniny máme v nemocnici dětské pacienty. Tak jako po celý rok. A s některými se potkávám i já. Někdy to jsou děti, které se sebepoškozují. Někdy děti, které ztratily motivaci studovat, maturovat, dělat nějaký sport, který si přejí možná v určitém období víc rodiče než oni. Někdy dokonce děti s okultním pozadím, jindy s traumatem, s psychiatrickou diagnózou, s dlouhou hospitalizací…

Jakou pak mám radost, když mi přijde pohlednice z Emirátů ze sportovního soustředění, nebo když ten chlapec na poslední chvíli zabere a skutečně odmaturuje, když jiný se vrátí po roce přerušení zpátky do školy, kterou studoval, ale s cennou zkušeností z praxe. Nebo i když se nevrátí do školy, kterou studoval, ale po čase začne studovat učňovský obor, který zdárně dokončí a zjistí, že má na to, aby šel ještě dál, a pak mi maminka napíše, že jsme zdárně odmaturovali. A moc za všechno děkujeme… A já mám z toho radost… A oni všichni ještě větší… Někdy je třeba pracovat s dítětem či s dospívajícím… Někdy je třeba pracovat s rodiči… A někdy i s učiteli… Jde o člověka. Jde o rodinu. A jde o budoucnost společnosti…

Dnešní společnost je taková, jaká byla „včera“ rodina a jednotlivci v ní. A dnešní rodina bude zase tvořit budoucí společnost. Jaká bude? A jaká je ta dnešní rodina? Mnohdy zápasící. A já nám všem držím palce. Protože tam, kde se zápasí, o něco jde. A domnívám se, že nejvíc jde o charakter člověka. Na charakteru záleží. Společnost bude taková, nakolik se lidé budou ochotni chtít učit dobrým, pravdivým a smysluplným věcem. Nakolik budou ochotni se měnit v laskavé a spravedlivé bytosti a nakolik budou chtít být užitečnými pro druhé i pro společnosti. A nakolik pro to všechno budou i ochotni přinášet oběti. Navzdory všem proudům lhostejnosti, hédonismu a sobectví, které dnes sílí a mnohdy jej najdeme i v nás samotných.

A chci nás všechny povzbudit v době, kdy odpočíváme a nabíráme síly a možná motivaci. A chci nás povzbudit příběhem. Nechci použít nějaký vlastní, abych zachoval mlčenlivost, chránil soukromí a důvěryhodnost. A tak mi dovolte sdílet příběh, kde ty principy jsou a kde i ten, který vychovává, je vychováván :-). A ten, který je vychováván, se mění:

„Na začátku školního roku stála třídní učitelka šesté třídy před svými bývalými páťáky. Přejela všechny děti pohledem a řekla, že je má všechny stejně ráda a ráda je vidí. Když to ale řekla na začátku páté třídy, byla to velká lež, neboť v poslední lavici seděl schoulený chlapec, kterého učitelka ráda neměla. Seznámila se s ním, stejně jako se všemi svými žáky, v loňském školním roce. Hned tehdy si všimla, že si nehraje se spolužáky, že má špinavé oblečení a že je cítit, jako by se dávno nemyl. V průběhu času byl vztah učitelky k tomuto žákovi čím dál horší a došlo to až tak daleko, že by nejraději všechny jeho práce přeškrtala červenou tužkou a dala mu za ně pětku.

Na konci roku ji ředitel školy požádal o napsání hodnocení svých žáků. Učitelka si hodnocení tohoto žáka nechala až na konec, protože nemohla najít nic dobrého, co by o něm napsala. Chtěla se inspirovat jeho předchozími hodnoceními, proto si je pročítala. Učitelka, která chlapce vedla v první třídě, napsala: „Je to překrásné dítě se zářivým úsměvem. Domácí úkoly dělá velmi pečlivě. Je radostí mít ho ve třídě.“ Ve druhé třídě o něm učitelka psala: „Vynikající žák, kterého si váží jeho kamarádi, má však problémy v rodině: matka trpí nevyléčitelnou nemocí a doma to má velmi těžké.“ Učitelka ve třetí třídě uváděla: „Smrt matky na chlapce velmi silně dolehla. Snaží se ze všech sil, otec však o něj nejeví žádný zájem a pokud nedojde k nějaké změně, odrazí se jeho těžký život brzy i na učení.“ Ve čtvrté třídě psala učitelka: „Chlapec neplní své povinnosti, o učení nemá zájem, nemá prakticky žádné kamarády, často usíná přímo ve třídě.“ Když učitelka hodnocení dočetla, velmi se sama před sebou zastyděla.

Cítila se ještě hůře, když jí chlapec donesl k Vánocům dárek. Byl zabalený do silného hnědého papíru. Některé děti se začaly smát, když učitelka z toho zchumlaného balíčku vyndala levný náramek, ve kterém chyběly některé kamínky, a lahvičku parfému plnou jenom do poloviny. Učitelka však zarazila smích ve třídě, když vykřikla: „To je ale krásný náramek!“ a hned si ho dala na ruku. Otevřela lahvičku s parfémem a několik kapek si stříkla na zápěstí. V ten den se chlapec po vyučování zdržel ve třídě, přišel k učitelce a řekl jí: „Dnes voníte tak krásně jako moje maminka.“ Po jeho odchodu učitelka dlouho plakala.

Od té doby se chlapec začal zlepšoval v učení a zanedlouho už patřil k nejlepším ve třídě.

Po čase dostala dopis od svého bývalého žáka, ve kterém jí psal, že dokončil střední školu s výbornými výsledky a vzpomíná na ni jako na svoji nejlepší a nejmilejší učitelku.

Po dalších pěti letech v dopise napsal, že přes všechny těžkosti už brzo dokončí univerzitu s nejlepším hodnocením a stále s láskou vzpomíná na svou nejlepší učitelku, kterou v životě potkal.

Čtyři roky poté dorazil další dopis. Tentokrát jí bývalý žák psal, že když dokončil univerzitu, rozhodl se ještě zvýšit úroveň svého vzdělání. Před jeho jménem stál tentokrát titul „doktor“. Také jí napsal, že je tou nejlepší učitelkou na světě.

Čas plynul. Od svého žáka dostala znovu dopis, ve kterém jí napsal, že se seznámil s dívkou, s níž se chce oženit. Jeho otec zemřel před dvěma roky a on by se rád zeptal, jestli by na jeho svatbě přijala místo, které obvykle patří ženichově matce. Učitelka s radostí souhlasila. Ve svatební den svého žáka si vzala onen náramek, který jí daroval, a koupila si stejný parfém, který jí daroval před lety a který mu připomínal maminku. Přivítali se, objali, a když mladý muž ucítil známou vůni, řekl učitelce: „Děkuji vám, že jste mi věřila, děkuji, že jste mi dala znát, že mě někdo má rád, že jste mě naučila věřit ve své síly a rozlišovat dobré od špatného“.

Učitelka mu se slzami v očích odpověděla: „Mýlíš se, to ty jsi mě všemu naučil. Dokud jsem se s tebou neseznámila, nebyla jsem dobrou učitelkou… Nevěděla jsem, co je to láska… Ty jsi mě to naučil. Naučil jsi mě, jak být spravedlivou, laskavou a srdečnou. To já tobě jsem vděčná za všechno, co jsem se ve svém životě naučila…“

„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Matouš 5:8)

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek