(Nejen) deváťákům: Cesta, po které jsem v minulosti šel…

Přistoupil jsem k mikrofonu. Podíval se do tváří učitelů, rodičů a končících deváťáků. Viděl jsem také stoly, květiny, dárky, připravenou slavnostní večeři – poslední večeři pro ty, kteří společně šli po cestě vzdělávání devět let. Dnes se loučí. Učitelé zůstanou a mladí odcházejí. Sportovní hala ZŠ Cesta a lidé v ní čekají na duchovní povzbuzení… Taky na něj čekám… Nadechl jsem se…

Vážení… dovolte mi, začít příběhem. Blíží se prázdniny. Čas různých dovolených, ale také dětských táborů. A vy už jste asi zkušení táborníci. Ale já jsem si vzpomněl na svůj první tábor, ještě na Moravě. Přijel jsem tam jako úplný nováček, nikdy jsem na táboře nebyl. A už od prvního dne si všichni povídali o tom, jaká asi bude letošní stezka odvahy? A já jsem se ptal, co to je? Co to je ta stezka odvahy? –To, nás v noci probudí… A jde se lesem… A musíš se dostat do tábora. Vůbec to není jednoduché. – Každý večer jsme o tom mluvili.

Ale první dny tábora velice rychle utíkaly a žádná stezka odvahy se nekonala. Ale chodili jsme po všech možných cestách kolem tábora a někdy do lesa na dříví a někdy jsme tam byli i na houbách, myslím, že tam byla i nějaká stopovačka. Zapomněl jsem na stezku odvahy.

A spokojeně jsem usnul a mám pocit, že jsem spal jenom chvilinku. A najednou bušení na dveře chatky. – Vstáváme, baterky si nebereme, obléct a nástup. – Poloospalý a trochu zmatený jsem na sebe dal tu modrou teplákovou soupravu, obul se a vyšel do tmy, ale naštěstí svítil měsíc, tak jsem alespoň rozpoznal paní vedoucí a pár dětí z oddílu. – Jdeme, odcházíme… – A šoural jsem se ještě ospalý za dalšími dětmi. Vůbec nevím, kudy jsme šli. Napřed po silnici, pak nějak kolem lesa…, ale šli jsme dlouho. A pak jsem narazil na ty, co šli přede mnou. Celý ten dlouhý had se zastavil.

A já jsem vzadu slyšel jen něco, že nás budou pouštět po pěti minutách… a bez baterky…, že projdeme ten les… a za ním, že je tábor. Dlouho jsem čekal a pak přišla řada na mě. A najednou jsem byl v lese. Měsíc přestal svítit, obloha se zatáhla. Já jsem narazil do nějakého stromu, tak jsem se pootočil, pak tam bylo nějaké houští, obešel jsem… a najednou začaly padat kapky deště a pak se rozpršelo a já pořád chodil po lese. A cítil jsem, že to nikam nevede… A pak po nějaké chvíli jsem si řekl: „To nemá cenu, já tady moknu, stejně nevím, kde jsem a kudy mám jít… Najdu si něco na spaní a ráno moudřejší večera.“

Našel jsem dva stromy srostlé k sobě a jejich nízké větve vytvářeli takový pěkný úkryt. Schoulil jsem se kolem stromu. Slyšel jsem ještě jak hustě prší… A pomalu unavený, rozespalý a odevzdaný… jsem usnul. V noci mi byla trochu zima, ale ne moc, vše jsem zaspal.

A ráno, a to bylo brzy ráno, větve byly ztěžklé nočním deštěm. A já jsem se pomalinku vzpamatovával, kde jsem a co tam dělám a jak se odsud dostanu. A chvíli jsem tam chodil a začal se rozpamatovávat. Je dobré, když se člověku otevře vlastní kniha paměti. Tady jsem přece byl! Odtud jsme přece nosili to dřevo! Počkat, to znamená, že tam by měla být ta cesta a můstek přes potok… A byla. Cesta i můstek. A já jsem během krátké chvíle zorientoval, a nakonec vyšel z lesa. Pak už byla louka a pak náš tábor. A ráno ještě před budíčkem jsem si to pochodoval směrem k táboru. Tak jsem se ztratil a zase našel. Když jsem přicházel do tábora a hledal chatku, že bych si šel ještě lehnout, objevil mě jeden z vedoucích.

Kde se tu bereš? Kde jsi byl? Jak ses sem dostal? Úplně to z něho lítalo… Tak jsem mu to všechno řekl. Jak jsem byl v lese… Jak pršelo… Jak jsem trochu bloudil… A jak jsem si řekl, že to nemá cenu… A jak jsem si našel místo na spaní… No, a jak jsem se pak ráno zase našel… – Ty jsi nám nahnal tolik strachu… Napřed jsme si mysleli, že všichni došli v pořádku. A pak přišli kluci z tvé chatky, že na tebe mluvili a ty jsi jim neodpovídal… Tak rozsvítili a zjistili, že tam nejsi. Tak to šli nahlásit… Napřed jsme tě hledali my, ale pršelo – nic jsme nenašli. Pak jsme volali polici s psovody. Pročesávali celý les, ale v tom dešti také nikoho nenašli. Volali jsme rodičům… A za chvíli má přijet armáda, že by v rojnici prošla lesem… A ty se tady objevíš! A sám! … (Dnes, víc než dřív, rozumím tomu, když sám dělám tábory, kolik jsem tehdy způsobil strachu a obav. Omlouvám se. Nechtěl jsem). Ale proč vám to vyprávím? Víte, proč jsem našel cestu do tábora?… Protože jsem po ní už v minulosti šel.

Už je to celých devět let a je to dlouhá doba, co chodíte do této školy. A učíte se chodit po jejich učebnách i chodbách. A pan ředitel i jednotliví učitelé, asistenti, vaše paní třídní učitelka se snaží celé ty roky vás vzdělávat, abyste rostli nejenom v poznání, ale i v charakteru. Charakter je víc než naše vědomosti. Učili jste se ochotě pomáhat druhým – slabším, pomalejším, potřebným… byli jste vedeni tak, abyste byli připraveni na budoucnost, na ještě větší výzvy. A myslím, že celá ta křesťanská atmosféra školy vás chtěla vést k jedné věci, a to k jednomu verši, vlastně k jedné Osobě. Ten verš je zapsán apoštolem Janem. Kde Pán Ježíš říká: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. A nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ (Jan 14:6)

To je velmi exkluzivní text, v dnešní překorektní době téměř nepoužitelný. Protože ve skutečnosti říká – já jsem ta Cesta – tedy mimo mě je scestí, slepá cesta, bezcílnost, shrnuto – ztracenost. A dále říká – já jsem ta Pravda – tedy mimo mě je to polopravda, pololež, lež, tma, zase shrnuto – ztracenost. A nakonec Pán Ježíš říká – já jsem Život – tedy mimo mě, není skutečný život, mimo mě je to živoření, umírání a nakonec smrt – zase totální ztracenost. A k Otci, tedy domů, do tábora můžete přijít jen skrze mě, jen skrze tuto cestu – jen skrze mou Osobu.

A devět let jste se učili chodit po této cestě. A chci vám říct, že je to jen otázka času, kdy půjdete takovou stezkou odvahy jako já. A venku – to není jen rozkvetlá sluncem prozářená louka, ale i les, a někdy prales, dokonce buš a někdy i hustě prší a nebudete vidět na cestu a budete bezradní a možná i ztracení. V takové situaci, když se ztratíte, když přijde nějaká krize – zachovejte klid. Vzpomeňte si na mě… Nezmatkujte… A pak úplně v klidu hledejte cestu, po které vás tato škola učila chodit devět let.

Protože On, bude tou Cestou, Pravdou i Životem i za pět…, i za deset let, po celý váš život až do konce vašich dnů. A když se vám ta cesta vybaví – jděte po ní!

A tak přeji vám, dnešním deváťákům, abyste šli i nadále po této cestě, po které nejdete sami a pokud byste se náhodou ztratili, zůstaňte v klidu a až najdete cestu, po které jste už v minulosti šli, jděte zase po ní dál. Přeji vám mnoho úspěchů v dalším studiu a přeji to všem žákům a studentům všech škol… – A Bůh vám žehnej!

Děkuji všem rodičům – protože oni těch devět let absolvovali také, děkuji za vaši podporu svým dětem, učitelům, škole, děkuji za vaši trpělivost, děkuji za spolupráci, odpusťte, co je k odpuštění. A děkuji všem rodičům… – A Bůh nám žehnej!

Děkuji všem učitelům, panu řediteli, všem asistentům a všem zaměstnancům školy, Janě, jako třídní – tu pokornou hrdost, že mohou sami jít a druhé vést po té cestě, která jediná má cíl. Přeji vám odpočinek, a to přeji zase všem pedagogům a zaměstnancům škol… A Bůh vám žehnej!

Mým přáním i modlitbou je, abychom nakonec všichni došli do toho věčného tábora – kterému říkáme Boží království.

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek